Inovační centrum se nedá postavit za jedno volební období

Na pozvání České startupové asociace jsem se dostal na předvolební debatu, kde se představilo sedm kandidátů na primátora Prahy s programem zaměřeným na inovace a startupy.

Sedm stran, sedm programů a na závěr slib tří konkrétních věcí, které do roku 2034 dodají. Šel jsem si poslechnout, co nabídnou startupům. Odcházel jsem s poznámkami o něčem jiném.

V sále byli hledači i stavitelé

Před dvěma týdny jsem psal o dvou typech CEO, který sedí do fáze, ve které firma zrovna je – hledač, který teprve zjišťuje, co trh chce, nebo stavitel, který z toho umí udělat firmu dodávající každý den, ve větším. V tom sále se to rozdělení ukázalo skoro laboratorně čisté.

Většina kandidátů byla hledači. Mluvili o vizi, o roce 2034, o tom, jak se změní charakter města. Používali silná slova a mluvili dlouho. Nemyslím to jako výtku. Předvolební debata je přesně ten formát, který hledače odměňuje, a kdo v ní nemá vizi, nemá o čem mluvit.

Ale byli tam i stavitelé. Mluvili míň. Nepoužívali velká slova. Tvrdošíjně opakovali základní principy řízení: kdo za to bude odpovídat, jak se to bude měřit, kdo to bude manažersky řídit a odkud na to budou peníze. Jeden z nich to shrnul do věty, že inovace musí dostat jasného vlastníka, prostor a odpovědnost.

V sále to nezní přitažlivě. Ve firmě je to ta jediná věc, která z nápadu udělá výsledek.

Pak mi ale došlo, že na politiku moje dvojice nestačí. Chybí v ní něco, co v byznysu bereme jako danost.

Manažer si tým skládá. Politik ho dostane.

Do firmy taky přijdete a nemůžete si první den vyměnit celé osazenstvo – musíte chvíli hrát s kartami, které jste dostali od předchůdce. Ale dřív nebo později si lidi vybrat můžete. 

Primátor tuhle možnost nemá vůbec. Tým mu namíchají voliči. Sedne si do koalice s lidmi z jiných stran, s jiným způsobem přemýšlení, jinou životní zkušeností a část z nich má mezi sebou nevyřízené účty z minulých volebních období. Nikoho z nich nemůže vyměnit a se všemi musí něco dodat nám voličům.

Takže to není o tom být vizionářem, ani o tom být manažerem. Je to o tom být týmovým hráčem – dát dohromady lidi, které jste si nevybrali, kolem jediné otázky: je to dobré pro Prahu, nebo ne?

Na čem se shodli: Praha má být facilitátor

Přes všechnu různorodost se všech sedm shodlo na jedné věci. Praha nemá inovace řídit ani vlastnit. Má vybudovat prostředí, ve kterém startupy nebudou mít důvod odcházet do jiných zemí Evropy nebo do Ameriky – nabídnout prostory, infrastrukturu a podmínky.

To je podle mě správně nastavená ambice, a to i z docela nesentimentálního důvodu. V debatě zaznělo, že město ovlivňuje jen kolem dvou procent svých vlastních příjmů – daň z nemovitosti. Když do Prahy přijde firma a platí tady daně, městu z toho neteče skoro nic. Praha tedy nemá zabudovanou ekonomickou motivaci firmy lákat. O to důležitější je, aby si tu roli zvolila vědomě.

A tlak je reálný. Petr Šmíd, zástupce investorů, který na debatě vystoupil, upozornil na to, že technologický sektor miluje koncentraci a že ve střední Evropě není místo pro několik takových center. Varšava má kampus Google for Startups od roku 2015. Paříž má Station F, Stockholm Norrsken House. Praha zatím nemá jedno místo, kde by se zakladatelé, investoři a výzkum potkávali.

Nejsilnější věc zazněla nejtišeji

Když se ale bavíme o tom, kde má Praha sílu už dnes, nejzajímavější věc v celé debatě nebyla vize a nebyla to budova. Byly to pobídky od městských firem.

Praha vlastní jedny z největších veřejných firem v zemi s miliardovými rozpočty. Ty firmy mají problémy, které musí řešit a způsob, jakým je zadávají, rozhoduje o tom, jestli se k nim malá inovativní firma vůbec dostane. Když zadavatel trvá na hotových referencích a nasazených instalacích po celé republice, žádný startup se nepřihlásí. Nemá čím doložit něco, co nikdy nedělal.

Na debatě zazněl konkrétní případ, kdy to město udělalo jinak. Technická správa komunikací šla u zón placeného stání cestou předběžných tržních konzultací, otevřela zadání a nepožadovala hotovou koncepci. Přihlásila se firma, která nabídla zhruba poloviční rozpočet s využitím AI, a k tomu ještě něco navíc – nejen kontrolu zaparkovaných aut, ale i stavu vozovek a dopravního značení. Podobně prý prošly městem celkem čtyři startupy a dnes jsou z nich velké firmy.

Hned proti tomu ale zazněla i výhrada, kterou nelze odbýt: dodávky pro městské firmy jsou často tak customizované, že se nikam dál neškálují. 

Ta výhrada je věcná. Jenom měří špatnou veličinu.

Pro startup není hodnota v marži z té zakázky. Je v referenci, se kterou pak jde ven. Když jednáte o vstupu na zahraniční trh, doložená implementace u velkého evropského zadavatele otevírá dveře, které vám dotace stejné velikosti neotevře nikdy. Zaznělo to ostatně i v sále – referenční projekt z Prahy jako reference pro expanzi do světa. Tohle je věc, kterou Praha může udělat hned, ve svých vlastních firmách, bez stavebního povolení a bez nového rozpočtu.

Legislativní páteř

Druhá věc, která se děje mimo město a je podle mě podceňovaná: Česká startupová asociace nezůstala u organizování debat. Dotáhla přípravu startupového zákona, dohodla se na něm s vládou a zákon teď prochází legislativním procesem.

To je práce, která nejde vidět a trvá roky. Klobouk dolů před Jiřím Vicherkem a jeho týmem a samozřejmě před Martinem Jiránkem. Oni to zvládli za několik měsíců.

Ten zákon stojí na startupové tripartitě – pravidelném setkávání vlády s inovačním sektorem, které vláda pořádá společně s asociací, za účasti zakladatelů a investorů. Vláda cílí na účinnost od poloviny roku 2027.

V debatě k tomu padla výtka, že Praha v té tripartitě nemá svého zástupce. Buďme přesní: nemá ho tam ani Brno, ani žádné jiné město – tripartita je vládní platforma a samosprávy do ní z podstaty nepatří.

Otázka se mi ale zdá dobrá i po téhle opravě, jen jinak položená. Praha je město, kde vzniká většina českých startupů, kde se realizuje drtivá většina investic a kde studuje víc jak sto tisíc studentů. Ptá se jí někdo, co do toho zákona patří? A ozvala se sama?

Proč jedno inovační centrum funguje a druhé ne

Nejvíc mě ale zaujala diagnóza, která v debatě zazněla skoro mimochodem: rozdíl mezi inovačními centry v Česku prý není v penězích, ale v tom, kdo je zakládal.

Zkusil jsem si to dohledat a sedí to líp, než jsem čekal.

Jihomoravské inovační centrum vzniklo v roce 2003 jako zájmové sdružení právnických osob a mělo šest zakladatelů: Jihomoravský kraj, statutární město Brno a čtyři brněnské univerzity – Masarykovu univerzitu, Vysoké učení technické, Mendelovu univerzitu a Veterinární a farmaceutickou univerzitu. Středočeské inovační centrum vzniklo ve spolupráci s výzkumnými ústavy v kraji.

Pražský inovační institut vznikl jen na platformě Prahy.

Nechci to svádět všechno na jednu příčinu. Dvanáct milionů ročně na provoz (jak na akci opakovaně zaznělo) je na ambici vybudovat inovační centrum metropole tristní částka a řízení institutu bylo v předchozích letech tristní také. Obojí je pravda a jedno druhé neomlouvá.

A teď čísla, protože bez nich by to byla jen moralita. JIC funguje třiadvacet let. Rozpočet, se kterým pracuje, se v posledních letech pohyboval kolem čtyřiceti milionů korun ročně – tedy zhruba trojnásobek dvanácti milionů, které v debatě padly jako roční provoz pražského institutu. Za tu dobu jím prošlo přes třináct set firem. V roce 2004 to byl Y Soft, v roce 2010 přes akcelerátor StarCube Kiwi.com, později přibyl vlastní investiční fond, první FabLab v Česku a kreativní hub v centru Brna.

Nic z toho nevzniklo za jedno volební období. Kiwi.com přišlo sedm let po založení a to, čemu dnes říkáme brněnský ekosystém, je výsledek dvou dekád.

Mě ale nejvíc zajímá ten první údaj. Šest zakladatelů proti jednomu.

Když do firmy vstupuje víc zakladatelů, obvykle to zpomalí každé rozhodnutí. Ale vynutí si to jednu věc, kterou solo zakladatel nemá: musíte svůj záměr někomu obhájit dřív, než ho spustíte. A pak už z něj nemůžete couvnout jen proto, že se změnila nálada nebo vedení. Instituce, kterou zakládá jeden vlastník sám pro sebe, nemá koho poslouchat – a nemá ani nikoho, kdo by se jí zastal, až se ten vlastník vymění.

Nejde tedy primárně o rozpočet. Jde o počet zakladatelů. 

Proto mi dává velkou logiku myšlenka, která se v debatě objevila a kterou podpořila i část sálu: propojit podporu inovací v Praze a ve Středočeském kraji do jednoho silného centra a postavit ho tak, aby u toho od začátku byly i univerzity a výzkumné ústavy.

Sluha dvou pánů

Proti tomu nápadu okamžitě zazněla nejtvrdší námitka celého večera. Dvě politické reprezentace, dvě samosprávy, společná správní rada – a člověk, který má sloužit dvěma pánům a nakonec nevyhoví ani jednomu.

Ta námitka je legitimní a mám k ní respekt. Přesto si myslím, že je špatně položená.

Praha a Středočeský kraj nejsou konkurenti. Jsou to spojené nádoby, které dohromady dělají velkou část hospodářského výkonu téhle země. Jeden má univerzity, studenty, investory a kongresové zázemí. Druhý má výzkumné ústavy, plochu a zkušenost s tím, jak inovační centrum postavit tak, aby fungovalo.

Firma, která hledá, kde postavit laboratoř, neřeší hranici mezi krajem a hlavním městem. Řeší, jestli tam najde lidi, prostor a partnery.

Tady to není o politice. Je to o tom, aby Praha se Středočeským krajem byly dohromady lepší a lákavější pro startupy, než je každý z nich zvlášť.

A tím se ta úvaha vrací na začátek. Inovační centrum, které má stát za dvacet let vedle Brna nebo Varšavy, se nedá postavit za jedno volební období. Přežije jenom tehdy, když ho příští vedení města nezruší proto, že ho založil někdo jiný. Což znamená, že rozhodující kvalifikací není vize ani manažerská zdatnost.

Je to schopnost dohodnout se s lidmi, které jste si nevybrali.

Na závěr

Odcházel jsem z té debaty spíš povzbuzený. Shoda na tom, že Praha má být facilitátor, se našla napříč stranami. Konkrétní věci – otevřená zadání městských firem, startupový zákon, propojení se Středočeským krajem – jsou na stole a žádná z nich nepotřebuje zázrak.

Zbývá to nejtěžší, a to je přesně ta věc, na kterou v byznysu nemáme cvičený sval, protože si tým obvykle skládáme sami.

Nejlepší kandidát nemusí být ten, kdo měl nejlepší vizi. Bude to ten, kdo dokáže sestavit tým z lidí, které si nevybral, a udržet ho u jedné otázky déle než čtyři roky.

Tohle nezjistíme z volebních programů. Zjistíme to až potom.