Založil jsem firmu. Dneska jsem v ní jeho podřízený.

O soužití zakladatele firmy a investora se CEO, o Honzovi Baštýřovi, šéfovi Targita, a o tom, proč jsem si vzal jednu oblast řízení a postavil se v ní pod něj.

Minule jsem se tady na blogu zamýšlel nad tím, jaké vlastnosti má nejlepší CEO. A že jsem časem pochopil, že pro své firmy musím hledat toho, který sedí do fáze, ve které firma zrovna je.

Dnes navážu naprosto otevřeným příběhem konkrétní firmy Targito a konkrétního člověka, Honzy Baštýře, kterého jsem k jejímu řízení pozval a který se zároveň stal jejím spolumajitelem. Bez obalu vám povím, co mě to stálo.

Chvíli mi to trvalo

Když Honza Baštýř přebíral Targito, měl jsem pocit, že se rozhoduje pomalu. Já jsem zvyklý rozhodovat rychle. Často podle pocitu. Za třiatřicet let podnikání jsem si tuhle schopnost vypěstoval do stavu, kdy ji považuji za přednost, a upřímně řečeno jsem si dlouho myslel, že to tak má mít každý.

Honza je jinde. Potřebuje data, čas na rozmyšlenou a možnost probrat si varianty tak, aby jim rozuměl. Když jsem po něm chtěl odpověď hned, dostal jsem otázku, na základě čeho se má rozhodnout.

Trvalo mi, než mi došlo, že to není jeho slabina. Dělal přesně to, co firma v té chvíli potřebovala a upřímně, co jsem jí já dodat nedokázal.

V minulém článku jsem mezi signály, že zakladatel začíná firmu brzdit, uvedl tuhle větu: „Příliš rychlá rozhodování tam, kde už si firma zaslouží rozvahu.“ Až zpětně mi došlo, že jsem přesně tohle vyčítal Honzovi. A chybně, je třeba říci.

Bez uvážlivého, neříkám pomalého, rozhodování se v další fázi firmy neobejdete.

Co jsem mu předal

Targito jsem založil a nějakou dobu vedl. Pak jsem ho předal najatému manažerovi s jasným zadáním: zdvojnásobit obrat. Zdvojnásobil ho. Splnil, co jsem chtěl.

Jenže spolu s tím přišel vedlejší účinek, který jsem nedomyslel. Budu zcela upřímný. Aby ta čísla seděla, tlačilo se všechno, služby i licence, přes naši firmu. Z pohledu obratu logické. Z pohledu trhu katastrofa.

Partneři, přes které jsme měli dlouhodobě růst, si o nás postupně začali myslet, že jsme jejich konkurence. A začali se nám vyhýbat. Problémem bylo i to, že jsme brali klienty, kteří se pro nás nehodili. Jejich nespokojenost a odchody zatřásly naším dobrým jménem.

Musím si přiznat, byla to chyba v zadání. To zadání jsem schválil já jako majitel a dostal jsem přesně to, co jsem si objednal, včetně toho, co jsem si neobjednal. Manažer optimalizoval metriku, kterou jsem mu dal.

Pak jsme narazili na skleněný strop. Sami jsme víc obratu nedokázali získat a jediná cesta dál vedla přes partnery, kteří s námi nechtěli mluvit. Tohle převzal Honza.

Reputace se nedá odvyprávět

Narovnat pověst na trhu je práce, u které nemůžete nic zrychlit. To je přesně ten typ úkolu, na který „hledač“ jako já není stavěný.

Honza začal transparentností. Vysvětlil partnerům narovinu, jak u nás funguje ekonomika konzultantů. Nejsou to obchodníci, ale odborníci na platformu, jejichž úkolem je dostat klienta k tomu, aby ji využil naplno. A marže na licencích nejsou tak vysoké, abychom je mohli platit ze svého, takže si je klient platí zvlášť.

Nic na tom není hezkého. Je to jenom pravda, řečená nahlas a bez obalu.

Ale to hlavní se říct nedalo vůbec. Že je nepodrazíme cenou a že nepůjdeme přímo na jejich klienta, nikdo slíbit nemůže. Dokážete to jenom jednou zakázkou po druhé.

Tohle trvá roky a nejde to uspěchat. Chce to člověka, který drží linii i ve chvíli, kdy by jedno rychlé rozhodnutí přineslo peníze hned. Takového člověka jsem v té roli dříve neměl.

Dneska máme první partnery, kteří Targito nabízejí svým zákazníkům. Vím, jak skromně to zní. Vzhledem k tomu, odkud jsme startovali, je to podle mě ten nejcennější výsledek posledních dvou let.

Analytik, u kterého jsem čekal introverta

Honza je vzděláním a založením technický člověk. Softwarový inženýr, bakalář z Robert Gordon University v Aberdeenu, magistr ze St Andrews. Čekal jsem od něj přesně to, co se od takového profilu čeká: systémy, architekturu, technologii.

To všechno umí. Rozumí tomu, co se dneska děje s technologiemi kolem umělé inteligence, a Targito díky němu drží v tom, co pro klienty umí, pozici, za kterou se v našem regionu nemusí stydět.

Co jsem nečekal, je jeho empatie. Zajímá ho, jak lidé přemýšlí a co je uvnitř motivuje. A co je vzácnější, ví, že v tomhle má co dohánět, a vědomě se vzdělává. Nezakonzervoval se do role technika, který lidem nerozumí a bere to jako danost.

Kombinace analytika, který se zajímá o lidi, je podle mých zkušeností mnohem vzácnější než kterákoliv z těch dvou vlastností zvlášť.

Navíc se znalostí technologických příležitostí a v porovnání současného stavu jsme si velmi blízcí. Nedávno mě potěšilo, s jakou nedočkavostí zavelel do týmu, že chceme být AI Native společností, a udávat tak směr na trhu středních firem.

Co po mně vlastně chceš?

Jednu situaci si pamatuju přesně.

Chtěl jsem, aby Honza s celým týmem začal pracovat s metodikou Scale Up. Byl jsem přesvědčený, že to potřebují. Začal jsem ho k tomu opatrně navádět, aby na tu potřebu přišel sám a měl pocit, že je to jeho nápad.

Zarazil mě skoro hned. Zeptal se, co po něm chci a čeho chci docílit. A rovnou dodal, že nepotřebuje navádět, aby na něco přišel sám. Tak jsem mu to řekl narovinu. On to zvážil a rozhodl se. Druhým rokem tou masterclass prochází a celému management týmu to pomáhá.

To je přesně on: odmítl cestu a vyžádal si cíl. A já jsem se z toho naučil něco o sobě. Ta oklika nebyla chytrá. Byla to manipulace, i když dobře míněná. A teď už vím, že s Honzou je vždycky rychlejší jít narovinu.

Honza umí přesně popsat, jak se s ním má pracovat. Žádná omáčka kolem. Fakta. Jasná tvrzení. A hlavně, řekni mi rovnou, o co ti jde a čeho chceš dosáhnout. Když tohle dostane, dokáže věc posoudit a pomoct.

Vydat na sebe návod k použití je akt sebepoznání, který skoro nikdo neudělá. A je to nejpřímější cesta k tomu, čemu jsem minule říkal předvídatelnost manažera.

Když se principy člověka stanou principy firmy

Honza jako analytik nesnáší řízení podle pocitu. Chce pravidla a strukturu. Ne do detailu nalinkované chování, spíš jednoduché směrnice, které dají prostor individuálnímu řešení.

Přesně tohle Targito potřebovalo vybudovat a za dva roky jsme v tom kus ušli. Máme zavedené systémy, které řízení firmy reálně drží ve víc oblastech najednou.

Nejzajímavější je ale to, jak se jeho osobní princip propsal do značky Targita.

Targito neslibuje nic, co nedokáže splnit. Zní to samozřejmě. V praxi to ale samozřejmé není.

Vzpomeňte si, jak dlouhá léta fungoval marketing velkých softwarových firem. Microsoft byl v tom mistr. Oznámil směr, řekl, co bude umět, a trh si to v hlavě přeložil, jako by to už měl.

Firmy si to nekoupily od konkurence, která to reálně uměla dřív, protože čekaly na Microsoft. Dodal to za pár měsíců, ale zákazníka měl zablokovaného pro sebe díky očekávání, které stále budoval svým marketingem.

Věci, které dělá pomalu schválně

Vrátím se ještě jednou k tomu, čím jsem začal.

Honza nedělá personální rozhodnutí od boku. Když má někoho propustit, váží to dlouho a vidím na něm, že ho to osobně něco stojí. Dřív by mě to štvalo. Dneska v tom vidím totéž co v jeho uvážlivosti u všeho ostatního.

V minulém článku mám mezi signály, že zakladatel začíná firmu brzdit, rychlé vyhazování a výměny lidí. Napsal jsem to, protože to znám ze svého. V rané fázi to tak funguje a je to správně. Ve firmě, která má postavit strukturu a být předvídatelná, je to jed.

Pracovitost, ke které si musím něco přiznat

Honza dává Targitu veškerý volný čas. Upřímně si nemyslím, že má nějakého jiného koníčka. Targito je jeho koníček. I ve volnu na těch věcech pracuje a vymýšlí, jak je dělat líp. Hodně z toho, kde je dneska firma technologicky, vzniklo přesně takhle.

Musím tady být poctivý, protože jsem v dubnu psal něco, co s tímhle na první pohled nejde dohromady. Tehdy jsem tvrdil, že nikoho nenabádám, aby obětoval zdraví, vztahy a rodinu, a že jsem byl blbec, když jsem si myslel, že i vztah je o výkonu.

Pořád si to myslím. Rozdíl je v tom, jestli se člověk obětuje, nebo jestli ho to baví. To první je cena, to druhé je štěstí. Já sám nemám víkendy. Pracuji, když můžu, a odpočívám, když potřebuji.

V tomhle jsme si s Honzou strašně blízcí. Což je nejspíš i důvod, proč mi jeho uvážlivost vadila víc, než měla. Člověk nejhůř snáší rozdíly u lidí, se kterými má jinak společného hodně.

Kde v tom stojím dneska já

Tohle je část, kterou jsem minule slíbil a teď ji musím splnit.

V předchozím článku jsem napsal, že když zakladatel pozná, že přestal dodávat, má se stáhnout do role majitele a vzít si jednu oblast, tu, které rozumí a která ho baví.

Udělal jsem to. Finance jsou oblast, kterou jsem si vzal. Dneska je skládám dohromady a pomáhám i s obchodem.

A udělal jsem k tomu ještě jednu věc, kterou jsem minule nenapsal, protože mě tehdy nenapadlo, jak je důležitá. V téhle oblasti jsem Honzův podřízený. Ve firmě, kterou jsem založil.

Není to gesto. Naopak, je to jediný způsob, jak to může fungovat. Zakladatel má ve své firmě váhu, kterou neztratí tím, že odejde z funkce. Může CEO umlčet, aniž by mu cokoliv nařídil. Stačí, že řekne nahlas svůj názor. Tohle si musím hlídat každý den a nejde to samo.

Takže si to ověřuji nahlas. Je tohle zadání? Je tohle cíl? Co pro to mám udělat já? A pak to udělám a je hotovo. Neříkám mu, co má dělat. Nedělám si nic vedle na vlastní pěst. A výsledek zůstává jeho odpovědností, protože jinak to není jeho firma k řízení.

Nebudu předstírat, že mi to jde snadno.

Proč je to správný člověk pro tuhle fázi

Targito teď není ve fázi, kdy se honí růst za každou cenu. Je ve fázi, kdy srovnáváme jednotlivé oblasti, stavíme strukturu a připravujeme půdu pro to, aby další růst mohl přijít přes partnery, tedy přesně tam, kde jsme si to sami zavřeli.

To je práce na roky, ne na čtvrtletí. Chce to někoho, kdo se dohodne na cíli a pak drží linii i tehdy, když je zrovna nudná. Kdo nemění směr každý týden. Kdo si věci nechá projít daty, i když ho majitel tlačí, aby už konečně rozhodl.

Já to neumím. Přiznal jsem to minule a přiznávám to znovu.

Na závěr

Když jsem tenhle text začínal psát, myslel jsem si, že bude o Honzovi. Je z něj z velké části text o mně, což mi došlo až u třetí verze.

To nejtěžší, co jsem se za ty dva roky naučil, se dá napsat na jednu řádku: to, co ti na někom vadí, může být přesně ta věc, kvůli které ho potřebuješ. Zvlášť když je to vlastnost, kterou sám nemáš.

Nedá se to poznat hned. Poznáte to až zpětně, obvykle ve chvíli, kdy si všimnete, že ta věc, kterou jste považovali za brzdu, mezitím firmu někam dostala.

A Tobě, Honzo, děkuju. Za ten klid, který jsi do firmy přinesl, a za trpělivost se zakladatelem, který se pořád učí být dobrým podřízeným.